Povídání s uznávaným krajinářským architektem Přemyslem Krejčiříkem

Rozhovor s Doc. Ing. Přemyslem Krejčiříkem Ph. D. přináší klíčový vhled do filosofie přírodního zahradničení, významu akce "Víkendu otevřených zahrad" a do rozvoje zahradní turistiky. Zahrady nejsou jen estetickým prvkem, ale i živým prostorem, který vypráví příběh a generuje emoce.

Reportáž ze čtvrtka 28. 5. 2026 vedená Martinou Petrovou. 

Hnutí přírodních zahrad v ČR slaví letos 25 let, jak a kdy jsi se k projektu dostal ty, čím jsi se v té době zabýval a jak se to propojilo?

My jsme v té době připravovali Bylinkovou zahradu ve Valticích a zavolal mi kolega Franz Gruber, který je vlastně ředitel Die Garten Tulln, kdy vlastně se ozval, že má takový jako zajímavý projekt a že by bylo hezké, kdybychom tu bylinkovou zahradu do toho projektu připravili. Zeptal se mě, jestli jsme používali chemii, jestli používáme rašelinu. Že by bylo lepší, kdybychom to nedělali, my jsme mu řekli, že ano, že to připravujeme tady v tom biomodu, on se zaradoval a když jsme otevírali zahradu, tak přijela návštěva z Rakouska, předali nám plaketu a dá se říct, že jsme se k tomu dostali jako slepí k houslím. To znamená, že vlastně, to know-how, které bylo v Rakousku, které tehdy bylo vlastně ještě na začátku, tak jsme použili v té bylinkové zahradě při realizaci, při přípravě té zahrady. To bylo v roce 2010 nebo 2011.

Děláte to pořád ekologicky a jak se Bylinkové zahradě Tiree Chmelar daří dnes?

Děláme to pořád ekologicky a čím dál se zlepšujeme. To znamená, že splňujeme všechna kritéria a snažíme se tyto věci propagovat dál.

Jsi významný zahradní architekt a v rámci vašeho rodinného ateliéru často projekčně připravujete obnovu historických zámeckých zahrad a parků. Je podle tebe reálné jejich péči realizovat ekologicky?

Například u Rakouska je to možné a u nás se postupuje podobným způsobem. Tam je asi největší problém údržba cest a kvalita trávníků, která zase má odpovídat nějaké době. Takže tam vidím, že se ta chemie nějakým způsobem používá a je to trochu problém, Nicméně... Ten stav, jak znám třeba z Rakouska nebo z Německa, je možné nastavit i tady v tom ekoprogramu a uvidíme, jak se to bude posouvat dál.

Třeba ve Francii se chemie téměř v zámeckých parcích opravdu nepoužívá. Tam když jsme řekli, že použijeme Roundup, tak se vyloženě lekli. A ani tam nesmí být vlastně použit ve veřejném prostoru nebo alespoň tak mi to zahradníci tam říkali, že Roundup se nedá prostě ani koupit.

Stojíš po celá dlouhá léta jako hlavní osobnost za Víkendem otevřených zahrad, na který tímto zveme na 13. až 14. června letošního roku širokou veřejnost. Jak dlouho už se u nás pořádá a kolik zahrad, případně co mimořádného čeká návštěvníky letos?

Máme už 16. ročník a musím říct, že za tady celou tou akcí já jsem jenom taková ta mluvící hlava, že za ní vlastně stojí naše kolegyně Martina Šípošová, která udělala strašně moc práce. Připravila nové internetové stránky, protože jsme je měli napadené, takže jsou přeprogramované kompletně znovu. A vždycky každý rok se tam objevují nová vylepšení, nové vychytávky, a musím říct, že ty zahrady už se hlásí samy.

Už nějakým způsobem to berou jako že důležitou věc, která pro ně je zajímavá v tom celém ročním programu. A dneska jsem se díval, máme 317 zahrad a šest jich ještě čekalo na potvrzení, protože to potvrzení se dělá opravdu ručně, abychom vyloučili nějaké nesmyslné texty. I to se nám stávalo, takže toto je opečováváno Martinou Šípošovou, která to vlastně celé organizuje v pozadí.

Jsem velmi hrdý na to, že ta akce je relativně jednoduchá, že my zajišťujeme takovou tu popularitu, ten motor na těch internetových stránkách. Vlastně ten program si zajišťují zahrady sami a jsem moc rád, že jedna sekce je právě věnována přírodním zahradám, které mají jeden z těch úkolů prezentovat myšlenky těch přírodních zahrad dál veřejnosti a myslím si, že toto je moc hezká akce, která tyto dva světy vlastně propojuje.

Jak se za 25 let změnilo vnímání přírodních zahrad?

Naprosto zásadně. My, když jsme začínali, tak jsme velmi těžko vůbec sháněli rostliny, které by nebyly pěstovány v rašelinných substrátech. To bylo téměř neřešitelné. A vlastně dneska je ten postoj velmi rozdílný, už to všichni chápou, vědí, že ty rostliny prostě rostou lépe, že mají lepší vlastnosti, lépe chutnají a ten pokrok je jasný, hlavně v tom myšlení lidí. Někdy se mně zdá, že až moc a že je to někdy na úkor toho, aby zahrada byla zahradou, že ta příroda se do toho dostává někdy až moc.

Myslíš si, že se nám konečně podaří prolomit tu hranici, kdy začne brát tahle republika zahradní turistiku vážně a začne ji podporovat? Předpokládám, že Víkend otevřených zahrad pořád ještě nadšenecky podporuješ z vlastní firmy, nebo už má akce nějakou státní či jinou finanční podporu?

Finanční podporu nemáme, všechno opravdu hradíme z neziskovky Průvodce parkem, který si sem tam vydělává, že udělá nějaký projekt a tady z těchto projektů to vlastně financujeme. Anebo jsou to peníze ateliéru, které vlastně naše kolegyně je u nás zaměstnaná, takže ty mzdové prostředky jdou tady z těchto zdrojů.

Zahradní turistika je zajímavá věc, ono vždycky vyskočí nějaký projekt, který ukáže nějakou cestu, ale my jsme třeba provázeli v Zámeckém parku v Lednici a mysleli jsme si, že to bude nějaký další prohlídkový okruh a že se budou hlásit stovky tisíce lidí se zájmem o provázení po parku. Ale tak to není, objeví se nám jednotky, desítky lidí, které chtějí provést a prostě ten člověk u nás jde do parku, aby si vyčistil hlavu, ne aby se nějakým způsobem vzdělával.

Ale já si myslím, že tyto věci je dobré podporovat, protože krajinářská architektura je složitá a ty procesy, které v těch zahradách probíhají, tak se těžko vysvětlují, vlastně lidé je vůbec ani nevnímají a nechápou, že se tam něco závažného děje. Ale zahradník musí být velmi inteligentní a chytrý člověk, který vnímá tu přírodu a musí s tím nějakým způsobem pracovat, jinak se to zvrhne a pýr a další plevele ho přerostou. 

Určitě, tak já myslím, že to je nějaký náš společný cíl, přibližovat lidem ty myšlenky za tím, které nevidí, přibližovat historii a vývoj, na tom je to dobré to odprezentovat.

Jsi ambasadorem přírodních zahrad, proč to děláš? Jaký ti to dává smysl ve veřejném prostoru bezplatně šířit tuto myšlenku?

Pro mě je strašně důležité kultivovat vlastně to prostředí. To znamená, tak jak se staráme a pěstujeme zahrady, dáváme do nich energii, tak se snažím ty věci řešit i normálně venku ve veřejném prostoru. A vysvětlovat těm lidem, že zahrada neroste sama, že se o ní musíme starat a musíme ten přírodní boj, co my zahradníci vidíme na těch záhonech, tak se to snažíme nějak jako usměrňovat, moderovat. Aby některá rostlina nepřevážila, ale aby tam byla tam diverzita. A pro mě toto je takový odraz společnosti, že to, co se děje prostě ve společnosti, když se podíváme na ty zahrady vždycky z těch období, tak je to krásně vidět. Je to prostě odraz společnosti a můžeme to sledovat.

Přijmeš naše pozvání, abychom se o zahradní turistice pobavili společně na setkání "Sítě přírodních zahrad" 24. října. Máš čas?

Určitě bych rád přijel a rád bych řekl tady svoje zkušenosti. Přiznám se, že jsme zavedli na zahradách nebo třeba u památkové ústavu jsme iniciovali, aby se provádělo po zahradách. První byla zahrada v Lysicích, která se teď zrekonstruovala, kterou jsme mohli rekonstruovat, ale to byla vlastně první zahrada, kde se provázelo.

A potom jsme to zkoušeli v Lednici. A na základě toho vlastně vznikl i ten Víkend otevřených zahrad. A dneska už přijde skoro 40 tisíc lidí na ty jednotlivé objekty. Někdy je to tak, že opravdu na jednu zahradu přijde tisícovka, jinde přijde 3-5 lidí, ale i to je zajímavé a prostě ono se to rozkřikne. Potom je tam strašně zajímavý fenomén, kdy... ti, co ukazují ty svoje zahrady, říkají, ale my bychom chtěli vidět i ty zahrady ostatní. Tak to máme třeba jenom v sobotu nebo v neděli. A vždycky si myslím, že je dobré se třeba domluvit s někým, kdo tu zahradu má, že se mu dá zavolat, že byste se tam přijeli podívat.

Třeba v Maďarsku byl takový jako zajímavý koncept, kdy oni víkend dělali takovým způsobem, že se vždycky domluvila skupina lidí, vybrali nějaké vstupné a dali ty prostředky potom tomu člověku, který je prováděl. Třeba to měli každý měsíc, někdo třeba ukazoval jarní cibuloviny, potom třeba kvetoucí rododendrony, potom nějaké podzimní věci. Takže těch způsobů, jak ty zahrady prezentovat, je opravdu hodně. A tak, jak má být správná zahrada, jako plná diverzity života, tak se mně líbí, že vlastně i ten víkend je takový, že každá ta zahrada je skoro jiná. A to si myslím, že je strašně důležité, že můžeme prezentovat třeba Hřebčín v Kladrubech, kde prostě to má několik tisíc kilometrů nebo 1200 kilometrů. A potom jsou to malé dvorky anebo letos je taková jako zajímavá zahrada u Orangerie na Břevnově, což je Orangerie, která vznikla někdy kolem roku 1715 a dneska tam sídlí firma, která se věnuje umělé inteligenci. A pro ně je ta zahrada takové jako spojení se světem, že se vždycky jednou za rok nebo na jaře a na podzim celá firma asi 180 lidí prostě potká na té zahradě a vymění si informace a mají takový jako společný workshop, takže krásně tam vaří, takže to je zase taková jako další věc.

My víme, že v některé vesnici u Prahy... jede paralelní Víkend otevřených zahrad, který je jenom pro ty sousedy. Oni s námi komunikovali, řekli, že by je zajímalo to know-how, to jsme jim předali, Ale že by nechtěli, aby tam chodili úplně cizí neohlášení lidé. Takže si to udělali takto a mají to vyloženě jako v uvozovkách rodinnou akci, kdy si vlastně asi deset rodin prostě projde ty svoje zahrady, vymění si informace, dají si čaj, bábovku a prostě mají hezký den. A o to jde.

Takže zahrada je to takový, jak se ukazuje, pěkný společenský prostor pro potkávání lidí.

Ano, my jsme měli takový výzkum v Německu. A vlastně jsme přijeli do zahrady, o kterou se starají sestry Boromejky. My jsme jeli z Prahy od Boromejek a přijeli jsme do kláštera v Německu. A tam nám jedna z těch sester řekla: "Víte, ta zahrada je pro nás důležitá, protože umožňuje to, že to dítě položí ten mobil a s tou babičkou si vykládá o těch kytkách." Oni nemají jiná témata, o kterých by se mohli bavit, ale pokud si to malé dítě vlastně popisuje ty kytičky a ty motýly a ty ptáčky, co lítají kolem, tak vlastně je to pro něj zase něco zajímavého, něco nového a mají s tím seniorem vlastně možnost komunikovat o společných tématech. Protože dneska ten svět je už tak roztržený a odtržený, že ty věci... prostě ty generace se míjí a ta zahrada to vlastně spojuje, takže i to je jedna z těch věcí, proč tedy ty zahrady mít a pracovat s nimi.

Máš ještě pořád při tvém pracovním vytížení čas učit na Lednické zahradnické fakultě? A ty sám taky zahradničíš?

Tak, učím, ale učím už jen na 0,2 úvazku. Ale myslím si, že je to strašně důležité. Myslím si, že je důležité jednak jako ukazovat, že kluk, který seděl před 25 nebo před 30 lety podobně jako současní studenti v lavici a snil o tom, že bude ten krajinářský architekt a bude proměňovat svět…, že to nejsou sny, ale že se tomu musí pomoct a člověk opravdu musí pracovat na sobě, jezdit hlavně do světa a dívat se. A já strašně rád říkám, že na Zahradnické fakultě se věnuji talentovaným studentům a ukazuji jim cestu, jak se stát krajinářským architektem. Z těch omalovánek, z těch studií přecházíme do projektové dokumentace a ukazujeme, jak vlastně ten nápad převést do reálného života. Myslím si, že je to strašně důležité.

A mám to strašně rád. Teď jsem měl jedenáct bakalářek a diplomek. Takže jsem vypravil vlastně do světa jedenáct profesionálů, kteří se chtěli něco naučit a bylo to moc krásné. Musím říct, že si toho fakt jako užívám a že si vybírám témata a mám studenty rád. Člověk může někomu ukázat cestu. Teď mě včera psal kolega, já jsem mu dával doporučení jako krajinářskému architektovi, že získal autorizaci. A vlastně, jsem mu ukázal cestu. A tak, jak ukázali cestu mně, tak já se to snažím předat dál.

Já myslím, že je opravdu kontakt se studentama, s mladýma lidma, s mladší generací, která přemýšlí jinak, velmi důležitý. Jednou říkal profesor a kněz Halík, že on ve svým životě do čtyřiceti let věku se snažil učit od starších a po čtyřicítce, že se snaží potkávat, být hodně s mladšími lidmi. Takže to děláš podobně.

Musím říct, že je to pravda, že po té čtyřicítce, pětačtyřicítce člověk jako najednou začne vlastně chápat věci v souvislostech. A já bych tomu nikdy nevěřil, protože dneska vlastně máte tu AI a všechny tady tyto věci, vlastně celé vědění světa máte na talíři. My jsme museli chodit do knihoven a každý měl tu svoji knížku a vozili jsme si to ze světa a luštili jsme ty němčiny a angličtiny, ale vlastně až když člověk má určité znalosti, vědomosti, tak se mu ty věci začnou jakoby spojovat a najednou tak jako ožije. A tam jde o to potom nestát se tím mentorem, jako takovým tím školometským, aby člověk jako na každou věc měl odpověď. Ale jde o to, aby to opravdu bylo o diskuzi. A to ovlivňování, ten nový pohled na věc je vlastně takový jako osvěžující. Přiznám se, že mně to říkala na starém Brně v klášteře, kde byl i Mendl, paní doktorka Matalová. Já jsem se tehdy rozhodoval, jestli půjdu do Zámeckého parku v Lednici nebo jestli půjdu učit a ona mě říkala, běžte učit, budete pořád mladej, ty děti za to stojí. Tak jsem byl rád, že jsem na tady tuto cestu vlastně nastoupil. Že jsem se staral i kus svého života o ten Lednický park, aspoň jako taková pomocná vědecká síla a korigoval jsem tam nějak zahradníka a potom jsem ho trochu vychoval. A potom už tam je nejdůležitější v určité chvíli prostě říct: "Tak a teď je to tvoje a starej se o to." A už do toho moc nevstupovat, protože ono je to určitě nepříjemné, když někdo stojí někomu za zadkem a prostě ho pořád jako mistruje, to není dobré. Myslím si, že člověk by měl prostě dostat ten svůj prostor a potom vlastně může vymyslet nové věci. A o to jde, my musíme reagovat pořád na změny, klimatickou změnu, která probíhá už x let vlastně pořád. A ty rostliny tomu krásně odpovídají a pracují s tím, takže toto jsou věci, témata, které vlastně náš obor by měl řešit a měl by nad tím mít takový nadhled.

Jak je Lednická fakulta aktuálně nějakým způsobem nakloněná těm přírodním přístupům?

Na té škole je důležité, nebo každá správná škola by měla přicházet s novými myšlenkami a měla by je přetavovat do reality. Dneska když se člověk baví se studenty, tak pro ně není zajímavý stříhaný parter, ale pro ně je zajímavý, řekl bych, ten ráj. Oni si představují jako tu zpustlou zahrádkářskou kolonii, kde se vlastně příroda, ty přírodní procesy utrhly a vlastně se to tak jako mísí s tou divokou přírodou. Tak mě tady toto překvapilo a ona je to taková jako sinusoida, že před dejme tomu třiceti lety byl ten stříhaný trávník jako In. A dneska i s tou postupující klimatickou změnou se zjišťuje, že ten trávník na té zahradě nemusí být v takových plochách. Samozřejmě má svůj prostor, ale to, že je to jedno stéblo vedle stébla a není tam nic jiného, tak prostě je pokrok. Je to prostě věc, která reaguje na ty věci okolní a prostě za 30 let se to možná zase vrátí do tady těchto kolejí. Ale ono to tak vždycky bylo, takže vnímejme vlny, na kterých se to pohybuje.

Takže škola víceméně odráží vývoj ve společnosti?

Přesně, přesně tak a vlastně s těmi tématy přichází studenti. A my jsme třeba letos měli jeden ateliér, který se věnoval vlastně Brněnci, což je místo, kde se odehrával ten pravý Schindlerův seznam. A ta továrna je tam taková jako rozpadlá a teď si to ta příroda bere a my jsme se snažili tuto stopu vlastně zachytit a nějakým způsobem prostě rozvinout. Takže za mě to bylo teda hodně zase jako zajímavé, že jsme vlastně projektovali to, co jsme dřív nazývali ruderalem, kdy tam vlastně naletěly a osídlily ty rostliny samy. Takže jsou to zajímavý věci.

U fakulty vlastně máte taky ukázkovou zahradu nebo ukázkové zahrádky. Už jsem tam dlouho nebyla. Jak to tam teď vypadá? Nechcete se zapojit jako ukázková přírodní zahrada?

My se určitě zapojujeme do Víkendu otevřených zahrad, takže to je. A možná by to bylo možné. Tam je to zase o té péči a o tom, že se prostě bojím, že ta chemie tam někdy tu roli prostě musí sehrát, zvláště na těch cestách a na tady těchto objektech, aby se to dalo vlastně udržet. Přiznám se, že ty jiné způsoby, to znamená, že třeba pára nebo oheň vlastně jsou tady na těch větších plochách jako poměrně náročné. Člověk to může zvládnout u sebe na zahradě, ale tady v těchto větších objektech je to teda jako poměrně složitá věc, takže... Ale je to o hledání cest, jo.

Určitě. A jak teda s tím tvým domácím zahraničením? Zahradničíš?

Máme teď zahradu v rekonstrukci. Přiznám se, že máme 20 let starou zahradu. To znamená, že ty záhony se musely teď zrekonstruovat. Co bylo teda jako krásné, na jedné realizaci nám zbyla asi sedmimetrová borovice, takže jsme přivezli velkou, vzrostlou, krásně širokou, krásně zavětvenou borovici a teď se o ni staráme. A pod ní máme teda navržený nový záhon. Část trávníku je zachovaná, to máme takovou kostinnou část a tamto teda. A měli jsme teda louku a takový jako kopeček, na kterým jsem měl převislý habr. Takový jahodový kopeček, co byl inspirován Kroměřížskou zahradou, kde jsou teda dva. Tak my máme jeden a ten habr to naše sucho prostě nepřežil. Takže máme teď zahradu v rekonstrukci a tam se snažím teda pomocí toho octa bojovat s pýrem a spol., ale je to teda…je to boj. Ale těším se, teďka tomu dáme pauzu, takže přes léto se to postupně bude odplevelovat a na podzim se těším, jak to oseju a příští jaro bude krásné.

Chtěl bys ještě něco doplnit?

Já si myslím, že je strašně důležité, že se zahradníci setkávají. Že se krajinářská architektura, protože je složitá, musí vysvětlovat obecné veřejnosti. A to si myslím, že je poslání vlastně přírodních zahrad. Ukazovat, jak ty věci jde řešit jinak a v souladu s přírodou. A pro mě je strašně důležité, že ta Valtická bylinková zahrada má určitý jakoby řád, kde ta příroda je vymezená a že funguje a že ukazuje, že i tímto způsobem se dá vlastně připravit ta tradiční zahrada a dá se i udržet a dá se s tím pracovat. Takže tak. A děkuju moc, že s tebou můžu spolupracovat, protože z toho mám opravdu jako radost a vždycky, když ty zavoláš, tak se těším, co je zase nového. A je to, fakt, fakt, je to hezký. Já moc děkuju.

Já moc děkuju, mám to podobně.

Pro mě to bylo vlastně takový to otevření okna do toho Německa, kdy vlastně ten Franz Gruber…bylo krásný, že on nás vlastně pozval na svoje narozeniny. A teď tam byl sál, kde bylo asi sto lidí, on zastavil šum a rozhovory a říkal: "Já bych vám chtěl něco říct, milí Rakušáci. My tady máme dva lidi z České republiky. Já, když jsem byl malý, tak jsem nikdy nevěděl, co tam za tou železnou oponou je a já jsem se toho bál. A teď jsem se skamarádil tady s Přemkem a Kamilou a vidím, že jsou to normální lidi jako my a jsem rád, že je můžu pozvat, že jsem mě mohl pozvat na své 50. narozeniny a už se jich nebojím. Tak to bylo takový jako hezký. Takže Franz Gruber zase jako ukázal nějakou cestu a jak on to krásně jako umí a bylo to opravdu jako pro mě to bylo formativní setkání jako s přírodními zahradami, že je to zase jiný přístup ke krajinářské architektuře.

Jo určitě, tak já obdivuju, že oni jsou schopný to prostě opravdu v těch zámeckých zahradách dávat a v té veřejné zeleni, v takovým velkým rozsahu. A taky u těch přírodních zahrad, tam jako všichni lidi opravdu nadšený, spolehlivý a ochotný. Stejně tak jako Franz Gruber lidský, přívětivý, ochotný pomoci i na úkor osobního vlastního času. A práce navíc. To samé můžu říct o jednatelce Christě Lackner, se kterou zase já spolupracuju.

Přesně, přesně tak.

A za ta léta jsou to přátelství, která pokračují. Často se někteří lidí samozřejmě mění a přicházejí a odcházejí. Ale s některými, s kterými člověk úzce spolupracuje, tak vznikají přátelství a ochota být v kontaktu i po skončení projektu, poté, co třeba odejdou z Natur im Garten.

Ano, přesně tak a myslím si, že to, jak jsi to charakterizovala, je charakteristika správného zahradníka.

Jo, jo, jako já mezi zahradníkama taky vidím, že zahradníci jsou prostě… tak jako já mám blízko i k sedlákům, je to jako vlastně podobný, ta práce je podobná, je to práce venku, v přírodě za jakéhokoliv počasí. Takže jsou to lidi s dobrým srdcem většinou. Prostě žijou s tou přírodou.

Ano, my jsme měli takový jako zajímavý setkání se Sonnentorem. Sonnentor je rakousko-česká firma a má takový jako rakouský přístup k těm věcem. A my jsme se bavili jako o zahradě, jak by měla vypadat zahrada v Čejkovicích. My jsme jim to dlouho připravovali… jednu zahradu, teďka připravujeme další. A teďka připravujeme vlastně celý areál. A teď jsme navrhli zahradu a my máme trochu jiný přístup k zahradám než ti Rakušáci, jo.

Oni tam mají ty selský věci a tady tento jakoby selskej základ. Kdežto to u nás je to vlastně za těch 60 let už vlastně jako přetržené a to, co se dá odprezentovat v Rakousku, tak u nás by to lidi prostě jako nechápali, jo. My jsme měli toho Přemka Podlahu, měli jsme vlastně tady, ať si člověk o něm myslí, co chce, ne všechno bylo jenom jakože skleník ze zavařovaček, sklenic, ale prostě byla to určitá jakoby výchova.

A ten přístup ke krajinářské architektuře u nás a v Německu je trošku jiný. My upřednostňujeme v tom veřejném prostoru pořád nějaký ten, jako kompozici a tyto věci, kdežto v tom německém prostředí je to spíš to sociální. Že to navazuje na tu tradici vlastně spojitosti s tou půdou, a proto ty naše lidi by, to co by bylo v Rakousku, by to nepochopili a možná by se tomu i smáli, jo?

A toto je, že my s tím musíme postupně pracovat a vážit jako opravdu na lékárnických vahách, kam to vlastně jako budeme posouvat a jak s tím budeme pracovat. Protože ono, opravdu ten pohled je trošku jiný a jak jsem poznal třeba Poláky nebo Maďary…My jsme měli takový krásný jako V4 projekt, kdy jsme navštívili ty zahrady jako v těchto čtyřech státech a opravdu ten přístup je jemně jiný.

Vy když se s těma lidma potkáte, tak oni vám řeknou trošku odlišný věci, jaký je přístup jich k zahradách. Ta zahrada je pořád stejná, je tam trávník, jsou tam záhony, stromy, ale to pozadí se mění. Fakt je to zajímavé. Dokonce v některých obdobích... Němečtí krajinářští architekti utíkali z Německa k nám a pracovali tady. Protože to ten přístup, který byl takový jako až příliš jakoby fádní, jim prostě vadil.

Mám radost, že vlastně slyším, že návrh zahrady pro Sonnentor děláte vy.

Ano, ano, ano. Oni jsou opravdu, si myslím, že chápaví. My jsme je, vlastně oni začali podporovat bylinkovou zahradu. My jsme se dokonce tehdy domlouvali, že jsme vymysleli, že by bylo dobrý, kdybychom měli čaj z bylinkové zahrady. Oni nám to udělali a možná i toto bylo jako impulzem, kdy... Že jsme se opravdu jako hezky ovlivňovali. Dřív to bývalo a možná ještě teďka je, že vždycky dostaneme sadu těch čajových sáčků a rozdáváme to ke vstupence, aby prostě lidi jako fungovali, aspoň třeba na těch větších akcích, takže je to jako opravdu dobrá spolupráce a ti lidi tam tomu rozumí.

Oni tam mají poměrně velkou návštěvnost, myslím si, že je to v desítkách tisíc lidí a možná je to 70 nebo 80 tisíc, takže opravdu zajímavá věc a my s nimi spolupracujeme tak, aby ty prohlídkové trasy byly propojené a oni nám to zase nějakým způsobem konzultují. Takže je to taková opravdu hezká spolupráce.

Byli jsme se podívat i v tom Rakousku, jak to dělají tam a jak to tam mají třeba nachystaný. Bylo to opravdu zajímavé. Nejlepší, jel jsem do té vesnice a tam jsou dvě přístupové asfaltové cesty. A já jsem přejel tu správnou trasu a jel jsem potom zezadu. A zezadu to bylo tak, že byla asfaltová cesta, byly tam dva lískové pruty a přes tu cestu byl nataženej prostě provázek, aby tam nikdo nepřejel. Takže se tak jako tomu smál a prostě udělal jsem provázek, zase jsem to vrátil zpátky, projel jsem a hotovo. Ale fakt, jako jsem si říkal, tak to se může stát jenom jako uprostřed Rakouska, no.

Přemku, já ti moc děkuji. 

Já taky děkuji...

.........................................................................................................................................................................................................................................

Zdroj fotografií: www.bylinkovazahradavaltice.cz, www.prirodnizahrada.eu/bylinkova-zahrada-tiree-chmelar/