"Zahradničení je o prostředí, kde žijeme," říká Martin Charvát

Martin Charvát je český zahradník a propagátor přírodě blízkého pěstování. V roce 2003 založil spolu s kolegou Radovanem Hájkem zahradnictví Florianus, které vedl až do roku 2020. To patřilo mezi první v Česku, které systematicky pěstovalo rostliny bez použití chemikálií a průmyslových hnojiv. Působil ve spolku Přírodní zahrady, kde se věnoval především odborné činnosti, při níž kladl důraz na praktické zkušenosti a respekt k přirozeným procesům. I dnes zůstává v oboru aktivní a podporuje myšlenku přírodních zahrad. 

Vzpomínáte si ještě na úplné začátky a na to, jak jste se k přírodním zahradám dostal?

Upřímně, konkrétní detaily už si člověk po těch letech nevybaví. Jednak už paměť neslouží jako dřív a také těch souvislostí bylo hodně. Ale základní obrysy zůstávají. Do Jindřichova Hradce, kde spolek dodnes sídlí, jsme přišli s kolegou kolem roku 2003 a o rok později, v roce 2004, jsme otevřeli zahradnictví Florianus. A právě někdy v té době jsme zaznamenali, že existuje iniciativa přírodních zahrad a že se pořádá zájezd do Rakouska. Přihlásili jsme se a jeli se tam podívat – a to bylo vlastně první hlubší setkání s tímto přístupem.

Bylo to pro vás něco úplně nového?

Vlastně ani ne. My jsme už předtím jezdili do Anglie na praxi a tam jsme se setkávali s podobnými principy – práce s kompostem, bylinnými výluhy, přirozené pěstování. Takže když jsme pak přijeli do Rakouska, spíš nás to utvrdilo v tom, že cesta, kterou jdeme, dává smysl.

Dá se říct, že jsme tehdy byli jedni z mála v Česku, kdo pěstoval rostliny bez chemie a bez průmyslových hnojiv. Samozřejmě jsme používali substráty, které tehdy byly dostupné – často na bázi rašeliny – ale jinak to byla opravdu poctivá, klasická zahradničina.

A nešlo jen o prodej. Zahradnictví jsme měli certifikované jako ukázkovou přírodní zahradu, lidé k nám chodili i jen tak, pro inspiraci. Nejvíc jich samozřejmě dorazilo o Víkendu otevřených zahrad, byly to klidně stovky návštěvníků.

Jaké byly začátky vašeho zahradnictví z pohledu praxe?

Upřímně řečeno, dost náročné. Věnovali jsme se hodně "divočejším" trvalkám, které tehdy trh moc neznal. Byli jsme pár let v mínusu, protože o tenhle sortiment nebyl zájem. A tak později jsme museli doplnit nabídku o klasické rostliny, abychom vůbec ekonomicky přežili. Na druhou stranu nás to hodně posunulo. Dělali jsme věci, kterým jsme věřili, a postupně jsme si ověřovali, že to funguje.

Jak jste se přidal k fungování spolku Přírodní zahrada?

Nejsem typ, který by stál stranou, a tak jsem se postupně začal do činnosti spolku zapojovat víc. Organizační a administrativní věci mě nikdy moc nebavily, takže jsem se soustředil hlavně na odbornou část, přednášky a práci s lidmi.

Co všechno vaše odborná role obnášela?

Hodně to byly právě přednášky, sdílení zkušeností, vysvětlování principů. Lidé se často ptali na konkrétní věci – co funguje, co ne, proč něco dělat určitým způsobem. Postupně se přidávali další kolegové, například Dana Křivánková a další šikovní lidé.

Zároveň jsme řešili i praktické věci v rámci spolku – plánování aktivit, certifikace zahrad a podobně. Jak organizace rostla, bylo potřeba ji víc strukturovat, rozdělit kompetence podle regionů.

Proměňovali se v průběhu let lidé, kteří se o přírodní zahrady zajímali?

Určitě. Na začátku přicházeli lidé spíš bez větších znalostí, všechno bylo nové. Postupně se ale objevovali lidé, kteří už měli načteno, zkušenosti, vlastní praxi. Diskuse se tím pádem posunula na jinou úroveň.

Zároveň se občas vyskytly i určité "mýty" – představa, že přírodní zahrada je samospásná a všechno v ní funguje automaticky. To samozřejmě není pravda. I tady je potřeba přemýšlet, hledat rovnováhu.

Objevovaly se rozdíly mezi regiony?

Ano, a poměrně výrazné. Některé regiony byly aktivnější, jinde to šlo pomaleji. Často to souvisí se sociálním prostředím, s tím, jak lidé žijí, jaký mají vztah k místu a kolik mají prostoru a času se zahradě věnovat.

A právě tohle mě na zahradničení začalo postupně bavit čím dál víc – že to není jen o rostlinách, ale o lidech, o jejich životním stylu, o vztahu ke krajině i ke společnosti.

Vaše zahradnictví Florianus už dnes nefunguje. Kdy jste se rozhodli už nepokračovat?

Zahradnictví jsme nakonec uzavřeli kolem roku 2020. Kolega odešel dřív a já jsem tam nějakou dobu zůstal sám. Upřímně jsem si myslel, že to zvládnu, ale postupně jsem zjistil, že už to není udržitelné – fyzicky ani psychicky.

Ten provoz byl náročný, všechno se dělalo víceméně ručně, navíc v terénu, který nebyl úplně jednoduchý. Trvalo mi asi rok, než jsem si připustil, že je konec. Nebylo to lehké rozhodnutí.

Na druhou stranu jsem měl dobrý pocit z toho, co se podařilo. Myslím, že jsme v rámci oboru něco zanechali. To, že to ekonomicky nevyšlo ideálně, je druhá věc – to k podnikání patří.

Vzpomínáte si na nějaké konkrétní momenty ze spolupráce spolku se zahraničními partnery?

Ano, tohle bylo hodně zajímavé. Třeba spolupráce s Německem mi přišla velmi dobrá. Člověk má často tendenci si na Němce stěžovat, ale ve skutečnosti s nimi byla spolupráce mnohem přímočařejší. Reagovali rychle, i když třeba řekli něco negativního, tak to bylo jasné. Vědělo se, na čem člověk je. Byli otevření a jednoznační.

Naopak spolupráce s Rakouskem byla složitější. Ta organizace už byla velká, takový "moloch", a než se věci projednaly přes všechna oddělení, trvalo to. Občas se stalo, že člověk čekal na odpověď na e-mail a nepřišlo vůbec nic. Díky tomu, že tam měla Martina Petrová dobré kontakty a znala prostředí, se to dařilo posouvat, ale obecně to bylo pomalejší.

Na druhou stranu, když se člověk bavil s konkrétními lidmi z té organizace, tak to bylo skvělé. Ta osobní rovina fungovala velmi dobře.

Je ještě něco, co vám utkvělo v paměti?

Krásný moment byl, když se na nás začali napojovat Slováci. Dnes už fungují samostatně, hodně se věnují i environmentální výchově, a dělají to opravdu skvěle. Je radost vidět, kam se posunuli.

Obecně těch hezkých momentů bylo hodně. Třeba samotné přednášky – práce s lidmi. Bavilo mě, že bylo možné sdílet zkušenosti a zároveň zůstat upřímný. Vždycky jsem se snažil na začátku říct, čemu rozumím a čemu ne. Ten obor je totiž obrovský a kdyby člověk chtěl, může to celé strašně zkomplikovat. Ale smysl je spíš věci zjednodušovat a zpřístupňovat.

Co vás na práci s lidmi bavilo nejvíc?

Upřímnost. Lidé, kteří přicházejí na přednášky nebo se zajímají o zahrady, jsou většinou otevření a nadšení. Často jsou velmi přímočaří, řeknou věci tak, jak jsou, a to je osvěžující.

Navíc tenhle obor má jednu obrovskou výhodu – většina lidí to nedělá primárně pro peníze, ale pro radost. A to je strašně znát. Když někdo přijde do zahrady, možná tam nenajde úplně všechno, co hledal, ale už jen tím, že tam je, že to prostředí vnímá, tak ho to nějak obohatí.

Zmínil jste Víkend otevřených zahrad – i tam vznikaly zajímavé situace?

Určitě, to je kapitola sama pro sebe. Lidé s sebou často přinesou i kus svého života, někdy i humoru. Občas je to i úsměvné – někdo se třeba začne chlubit a člověk si říká, že by možná bylo lepší trochu ubrat. Ale to k tomu patří. Je to práce s lidmi a ta je vždycky pestrá.

Jste ve spolku Přírodní zahrada stále aktivní?

Jsem členem, ale už se se stáhnul do ústraní. A i když už dnes nejsem v každodenním chodu organizace aktivní jako dřív, pořád mi dává smysl ji podporovat. Možná stálo za to víc mluvit o tom, jak se spolek proměňuje dnes a kam směřuje. Každé období má svoje – začátky byly hodně nadšené a živelně budovatelské, dnes je to větší a strukturovanější celek. Ale ta podstata, tedy vztah k přírodě, k zahradám a k lidem, zůstává stejná.

Vím, že se v oboru stále pohybujete. Čemu se věnujete a co vás na tom baví?

Svoje zkušenosti sdílím na internetu a snažím se poradit, když mě o to někdo požádá. Občas taky navrhuju zahrady, ale jen tak, aby mi to dělalo radost.

Jak s klienty pracujete?

První schůzka není o návrhu – spíš si povídáme. Zajímá mě, jak lidé žijí, kolik času chtějí zahradě věnovat. Snažím se najít rozumnou cestu a vybalancovat jejich představy s tím, co je reálně možné. Nabízím varianty a zároveň říkám, co fungovat nebude. Mám výhodu, že dnes už nejsem tlačený potřebou vydělat, takže se na věci dívám svobodněji a v širších souvislostech. Roli hrají taky zkušenosti. Když mi bylo třicet a někdo řekl, že je můj návrh špatný, bral jsem to těžce. Dnes bych to vnímal úplně jinak – s větším odstupem a pochopením.

Jak se podle vás proměňují zahradnické trendy?

Zažil jsem různé etapy – období jalovců a ptačího zobu, potom éru tújí a dnes jsme v době trvalek. Ale nevěřím na jednoduché soudy typu ano nebo ne. Vždy záleží na kontextu.

Můžete to přiblížit na konkrétním příkladu?

Třeba při hodnocení Vesnice roku pro Svaz zakládání a údržby zeleně se někdy ukazuje, že se vesnice snaží působit jako město. Vznikne profesionálně udělaný štěrkový záhon, ale do daného prostředí se vlastně nehodí. Formálně je to správně, ale stylově nepatřičné.

Jak dnes vypadá vaše vlastní zahrada?

Má zhruba 4000 m², z toho asi polovinu tvoří louka. Když jsme ji kupovali, byly tam staré stromy, ale žádné květiny. Postupně jsem zakládal nové záhony a dostal jsem se až k několika tisícům druhů trvalek. Dcery si tehdy myslely, že jsem se zbláznil, když jsem třeba pořídil šedesát druhů pivoněk. A do roka jsem jim musel dát za pravdu. Postupně tedy redukuju. Na druhou stranu jsem propadl růžím. Ty mě teď hodně baví.

A jak dnes z pozice člověka, který má dlouholeté zkušenosti, vnímáte zahradničení?

Dnes mě zajímá právě ten přesah – vztahy mezi lidmi, kontext, v jakém zahrady vznikají. Zahradničení není jen o tom "jít na záhon", ale o celkovém pohledu na životní styl a prostředí, ve kterém žijeme. A možná právě to je na něm to nejzajímavější.